stopy vzestupu a úpadku středomořských civilizací. Stříbro, klíčový mincovní kov starověku i středověku, získávali redukčním tavením minerálu galenitu, obdobně jako dnes železo. Chemicky jde o sulfid olovnatý PbS, který může obsahovat tolik stříbra, že jeho zpracování má smysl. Olovo při tavbě unikalo do ovzduší ve značném množství. Šlo o největší starověký zdroj emisí. Díky vzdušnému proudění dosáhly emise z Pyrenejského poloostrova Grónska, kde se usazovaly a zůstaly zachovány ve vrstvách narůstajícího ledu.

21.000 chemických analýz vrstev ledu z let 1.100 př.Kr až 800 po Kr. z celkem 18 vrtů ukázalo, že koncentrace olova přesně koreluje s historií Středomoří. Nejprve pozorujeme vzestup související s fénickou a později kartaginskou kolonizací, následovaný vzestupem Říma. Krize Římské republiky v posledním století př.Kr. způsobila prudký pokles těžby. Následovalo 200 let prosperity římského míru (Pax Romana), což jeden z autorů výzkumů, prof.Andrew Wilson z Oxford University, komentuje: „Téměř čtyřnásobné množství olověných emisí v první dvou stoletích Římského císařství v porovnání s posledními desetiletími republiky ukazuje podstatný hospodářský růst pod císařskou vládou.“

Rozkvět ukončil Antoninův mor (nejspíš neštovice nebo spalničky) v letech 165 až 180 po Kr. a krize Říma ve 3.století po Kr. Stejných hodnot emisí jako ve vrcholném období císařství dosáhla Evropa až v raném středověku o více než 500 let později. Podstatný pokles emisí způsobil i Cyprianův mor, epidemie neštovic v letech 249 - 262 po Kr. Nedostatek lidí tehdy těžce postihl hospodářství i armádu.

Nejstarší znečištění z emisí při výrobě stříbra v Evropě najdeme v rašeliništi Crveni Potok v Srbsku. Je staré téměř 6.000 let.

13.5.2019: Koncentrace olova a antimonu v ledovci na Mont Blanku potvrzují přesnější grónské výsledky. Emise pocházely ze Středomoří, Francie, Španělska, Itálie a v menší míře z Německa a Anglie.